Ať již mají lidé politické preference
jakékoliv, přinejmenším jeden zájem mají společný: chtějí, aby moc v rukou
politiků, nebyla vůči nim zneužívána: to znamená, aby nebyla zaváděna regulace,
která zvýhodňuje určitou skupinu na úkor ostatních či aby prostředky vybrané na
daních byly využívány efektivně (tj. aby tyto prostředky nešly na švýcarská
konta politiků či na stavbu jejich luxusních vil, ale aby byly použity na
pořízení veřejných statků dle preferencí občanů). Pokud by všichni politici (a
tedy všichni lidé, neboť každý je potenciálním politikem) měli srdce Matky
Terezy a mozek Miltona Friedmana, nemuseli bychom se tolik trápit. Jelikož však
má většina politiků své vlastní orgány, je třeba hledat mechanismy omezující
zneužívání politické moci. Jaké to jsou?
Základní
mechanismy jsou tři: za prvé, je to ústava, která vymezuje, co politici mohou a
co ne; za druhé to jsou periodické volby, které umožňují vyměnit politiky
zneužívající jim přidělenou moc; a konečně je to možnost „vystoupení“, kdy se
subjekty mohou bránit proti zneužití politické moci opuštěním daného
politického útvaru (ať již státního nebo nadstátního). Tyto mechanismy jsou definičními
znaky konstitučních demokracií. Pravda, fungují nedokonale: ústavy jsou
obcházeny, politici vytvářejí kartely a migrace je často nákladná. Přesto však evidentně
fungují (proto mají diktátoři tučnější konta a luxusnější vily než politici v demokratických
státech a proto byla vztyčena Berlínská zeď).
Který
z těchto mechanismů působí na úrovni EU? Existuje Smlouva o EU, vymezující
pravomoci jednotlivých unijních orgánů (to, že Smlouva o EU podléhá poměrně
častým revizím směřujícím k akumulaci moci na úrovni EU a tedy k vyšší
pravděpodobnosti zneužití této moci, je součástí zmíněného problému). Dále, přestože
existuje Evropský parlament, o celoevropské demokracii nemůže být řeč, neboť
obyvatelé členských států EU netvoří jednu politickou komunitu. Pokud jde o mechanismus
„vystoupení“, tak ten se zde týká jak jednotlivců, tak států: jednotlivci
migrovat mohou, nicméně čím více členů EU má, tím méně je konkurenčních
možností a tedy tím obtížnější je EU opustit. Státy též mohou z EU vystoupit,
ačkoliv zatím toho žádný nevyužil. Sečteno, podtrženo: mechanismů bránících
zneužití politické moci je na EU úrovni ještě méně, než na úrovni státní. To
mimo jiné znamená, že pokud např. unijní orgány získají fiskální pravomoci (jak
si přeje třeba prezident ČR), daně budou vyšší a budou utraceny méně efektivně:
vzrostou částky na švýcarských kontech unijních politiků a postaví se více
luxusních vil. (Matku Terezu ani Miltona Friedmana jsem v Komisi
nezahlédl.)
Co s tím? Jednou
z odpovědí je, že bychom měli otevřít seriózní debatu o vystoupení z EU.
Podotýkám, že chtít debatu o vystoupení není totéž, jako chtít z EU
opravdu vystoupit: je obtížné zjistit, jestli bychom si vystoupením z EU
polepšili: záleží to na tom, jak by se k nám EU zachovala (Zavedla by např.
vůči ČR překážky obchodu?) a jak bychom se k EU zachovali my (Zavedli
bychom my překážky obchodu? Vstoupili bychom do EFTA?). Smyslem této debaty je
signalizovat, že vystoupení je reálnou možností. Kredibilní hrozba vystoupení
alespoň částečně může zvýšit disciplínu politiků v EU orgánech, čímž
prospěje všem.
Žádné komentáře:
Okomentovat