sobota 15. června 2013

Z čeho (ne)mít hrůzu



Nedávno jsem navštívil Londýn. Na letišti jsem nastoupil do autobusu, avšak neměl jsem drobné na jízdenku. Zaplatil jsem tedy pětilibrovkou. Řidič nechtěl ztrácet čas přehrabováním se v mincích, a tak mě ujistil, že mi vrátí až na konečné. Jelikož už bylo pozdě na to vystoupit, neboť řidič držel moji bankovku pevně v ruce, musel jsem zažít hodinu hrůzy, jestli se ještě někdy shledám se dvěma librami, které mi po právu náležely.

Podobné situace jsou v ekonomii známé jako „hold-up problems“ (ustálený český překlad, myslím, neexistuje). Zde je typický příklad: Jana uvažuje, zda investovat do Petrovy firmy. Investovala by, pokud by věděla, že Petr bude tvrdě pracovat. Petr to sice může předem slíbit, má mu však Jana věřit? Petr nemá moc velkou motivaci svůj slib skutečně dodržet poté, co má Janiny peníze v kapse. Jana by mu tedy věřit neměla, a tudíž by neměla do jeho firmy investovat. To je ovšem nemilé pro oba: jak Petr, tak Jana by na tom byli lépe, pokud by k investici došlo. Problém je, že Petr se nedokáže věrohodně zavázat, že bude skutečně pracovat tvrdě a pro Janu je soustavné monitorování Petrova úsilí nákladné.

S „hold-up problems“ se v nějaké formě každý z nás setkává velmi často: už jenom na mém londýnském výletě jsem je zažil třeba při směňování peněz (Dostanu zpátky libry, poté co jsem beze svědků pánovi s pistolí za přepážkou předal několik tisíc korun?), při uschování kufru na recepci v hotelu (Popře recepční, až si večer pro kufr přijdu, že jsem jej tam skutečně uschoval? Nebude chtít obohatit svůj šatník o moji oblíbenou košili?) nebo prakticky při každém placení čehokoliv. Ačkoliv mě tyto situace dennodenně děsí, dopadají pro mě většinou dobře: nikdo mě obvykle neokrade. Stojí mě to pouze žaludeční vředy.

Záhadou je, PROČ mě nikdo většinou neokrade (zdravím jednu z nečestných výjimek – autobusáka z mosambického Maputa. Eu vou te pegar, bastardo!): pro některé mohou být náklady špatného svědomí vyšší, než užitek z dodatečných peněz, které by nepoctivě získali;  pro takové lidi platí, že čím vyšší je částka, kterou mohou nepoctivě získat, tím spíš se chovají nepoctivě. Jiní se mohou chovat poctivě proto, že chtějí, abych s nimi obchodoval znovu: pokud by byli nepoctiví, přišli by o budoucí zákazníky, a tím i o svoji živnost. Tato logika platí jak pro ty, kteří svému svědomí naslouchají, tak pro ty, kteří ho ignorují.

Nepředpokládám, že Londýnský řidič autobusu očekával, že mě ještě někdy potká. Musel jsem se tedy spolehnout na to, že hlas jeho svědomí bude silnější než touha získat dvě libry. Vyšlo to. Na rozdíl od svého mozambického kolegy, mi totiž nakonec peníze vrátil. Oddechl jsem si a strčil jsem mince do kapsy u kalhot. Vzhledem k propustnosti mé kapsy to však bylo také naposledy, co jsem je spatřil.

pondělí 10. června 2013

Právo na platební účet



Evropská komise si všimla, že se v EU stále ještě vyskytují lidé, kteří nevyužívají jeden z hlavních výdobytků moderní civilizace - platební účet. Podle zprávy Světové banky se konkrétně jedná o asi 58 milionů jedinců (což je přibližně 11 % celkové populace EU), z nichž 25 milionů (tj. asi 5 % populace EU) by si účet rádo zřídilo (Komise neuvádí, jak toto číslo zjistila, proto je ho třeba brát s rezervou). Komise se tedy jala tento vskutku závažný společenský problém řešit: v červenci 2011 vydala Doporučení o přístupu k základnímu platebnímu účtu (2011/442/EU), které vyzvalo členské státy, aby do 6 měsíců přijaly opatření za účelem umožnění přístupu k základnímu účtu pro spotřebitele. V srpnu 2012 však bylo zjištěno, že pouze několik států doporučení následovalo.
 
Nedávno tedy Komise předložila návrh směrnice, ve kterém „zakládá právo“ (sic!) na přístup k základnímu platebnímu účtu. Návrh zároveň specifikuje charakteristiky, které tento základní účet musí splňovat a stanovuje, že tento účet bude zdarma nebo za „rozumný poplatek“.

Absurdita toho to návrhu má hned několik rozměrů: předně by Komisi mělo být jedno, zda někdo využívá účet nebo ne, stejně jako by jí mělo být jedno, jestli např. lidé mají televizi, jezdí autobusem nebo používají email. To je ovšem pouze normativní stránka věci. I kdybychom však z nějakého (pro mě těžko představitelného) důvodu připustili, že všichni co chtějí mít účet, by k němu měli mít přístup, pak dané opatření zřejmě není tím nejefektivnějším, které k danému cíli vede: základní platební účet, který má řešit problém 5 % lidí, má totiž být dostupný všem bez rozdílu, přičemž náklady pravděpodobně ponesou banky. Méně nákladným řešením by bylo opatření, které by se zaměřilo přímo na oněch 5 % (bylo by třeba zjistit, co těmto lidem brání si účet zřídit - zda je to chudoba, fakt, že jsou v dané zemi nerezidenti, apod.).

Pokud jsme dostatečně paranoidní (a možná, že ani příliš paranoidní být nemusíme - viz zdezde), pak by úsilí Komise o rozšíření používání bankovních účtů mohlo být chápáno nikoli jako touha pomoci oněm 5 %, nýbrž jako snaha přimět co nejvíce lidí k bezhotovostnímu styku s cílem získat informace o veškerých probíhajících transakcích. Ať už by takováto snaha byla vedena se zdánlivě bohulibým úmyslem efektivněji spravovat záležitosti v kompetenci Komise, získané informace by byly lehko zneužitelné. Dříve či později by velmi pravděpodobně zneužity byly, neboť - ač se na to občas zapomíná - v Evropské komisi sedí také jenom lidé.

úterý 4. června 2013