Z čeho (ne)mít hrůzu

Nedávno jsem navštívil Londýn. Na letišti jsem nastoupil do autobusu, avšak neměl jsem drobné na jízdenku. Zaplatil jsem tedy pětilibrovkou. Řidič nechtěl ztrácet čas přehrabováním se v mincích, a tak mě ujistil, že mi vrátí až na konečné. Jelikož už bylo pozdě na to vystoupit, neboť řidič držel moji bankovku pevně v ruce, musel jsem zažít hodinu hrůzy, jestli se ještě někdy shledám se dvěma librami, které mi po právu náležely.

Podobné situace jsou v ekonomii známé jako „hold-up problems“ (ustálený český překlad, myslím, neexistuje). Zde je typický příklad: Jana uvažuje, zda investovat do Petrovy firmy. Investovala by, pokud by věděla, že Petr bude tvrdě pracovat. Petr to sice může předem slíbit, má mu však Jana věřit? Petr nemá moc velkou motivaci svůj slib skutečně dodržet poté, co má Janiny peníze v kapse. Jana by mu tedy věřit neměla, a tudíž by neměla do jeho firmy investovat. To je ovšem nemilé pro oba: jak Petr, tak Jana by na tom byli lépe, pokud by k investici došlo. Problém je, že Petr se nedokáže věrohodně zavázat, že bude skutečně pracovat tvrdě a pro Janu je soustavné monitorování Petrova úsilí nákladné.

S „hold-up problems“ se v nějaké formě každý z nás setkává velmi často: už jenom na mém londýnském výletě jsem je zažil třeba při směňování peněz (Dostanu zpátky libry, poté co jsem beze svědků pánovi s pistolí za přepážkou předal několik tisíc korun?), při uschování kufru na recepci v hotelu (Popře recepční, až si večer pro kufr přijdu, že jsem jej tam skutečně uschoval? Nebude chtít obohatit svůj šatník o moji oblíbenou košili?) nebo prakticky při každém placení čehokoliv. Ačkoliv mě tyto situace dennodenně děsí, dopadají pro mě většinou dobře: nikdo mě obvykle neokrade. Stojí mě to pouze žaludeční vředy.

Záhadou je, PROČ mě nikdo většinou neokrade (zdravím jednu z nečestných výjimek – autobusáka z mosambického Maputa. Eu vou te pegar, bastardo!): pro některé mohou být náklady špatného svědomí vyšší, než užitek z dodatečných peněz, které by nepoctivě získali;  pro takové lidi platí, že čím vyšší je částka, kterou mohou nepoctivě získat, tím spíš se chovají nepoctivě. Jiní se mohou chovat poctivě proto, že chtějí, abych s nimi obchodoval znovu: pokud by byli nepoctiví, přišli by o budoucí zákazníky, a tím i o svoji živnost. Tato logika platí jak pro ty, kteří svému svědomí naslouchají, tak pro ty, kteří ho ignorují.

Nepředpokládám, že Londýnský řidič autobusu očekával, že mě ještě někdy potká. Musel jsem se tedy spolehnout na to, že hlas jeho svědomí bude silnější než touha získat dvě libry. Vyšlo to. Na rozdíl od svého mozambického kolegy, mi totiž nakonec peníze vrátil. Oddechl jsem si a strčil jsem mince do kapsy u kalhot. Vzhledem k propustnosti mé kapsy to však bylo také naposledy, co jsem je spatřil.