Když americký ekonom Mancur Olson cestoval v padesátých letech minulého století po Evropě, překvapila ho jedna věc: Západní Německo - ačkoliv nedávno prohrálo válku - zažívalo rozkvět, zatímco Velká Británie - válečný vítěz - trpělo hospodářskou stagnací. Olson se na několik desítek let zamyslel proč tomu tak je a přišel s odpovědí, která mu přinesla slávu (alespoň mezi jeho kolegy v akademii): mohou za to zájmové skupiny.
Olson argumentoval, že v každém státě dochází k postupnému soustřeďování moci v rukou úzkých zájmových skupin. Ty pak skrze politiky získávají různé výsady na úkor ostatních. Pod rozličnými záminkami se jim daří prosazovat omezení dovozů, tvorbu domácích monopolů a podobně. A tak například výrobci automobilů hlásají "automobilovou soběstačnost" a vykřikují, že domácí vozidla jsou kvalitnější než to poruchové Volvo či Ferrari z dovozu. Někdy je jejich rétorika tak úspěšná, že sami vykořisťovaní spotřebitelé uvěří, že jsou tato ochranářská opatření v jejich dlouhodobém zájmu. Skutečnost je však taková, že tam, kde o průmyslové politice rozhodují průmyslníci, o zemědělské politice zemědělci a o politice zaměstnanosti odbory, dochází ke stagnaci a často i k zvyšování nerovnosti.
Co tedy stálo za prosperitou Německa? Podle Olsona to byla paradoxně prohraná válka, která smetla existující zájmové skupiny a přerušila tak dlouho budované vazby mezi nimi a politiky. Když k tomu přidáte politiku kladoucí důraz na individuální svobodu, prosazovanou tehdejším ministrem hospodářství (a později kancléřem) Ludwigem Erhardem, máte hospodářský zázrak.
Musíme tedy nejprve prohrát válku, abychom měli prosperitu? Olson to neviděl tak černě: podle něj stačí, aby si lidé uvědomili, co brání jejich prosperitě a pokusili se prosadit příslušná opatření. Nikoli taková, která dostanou lobbyisty z chodeb ministerstev do ministerských křesel, nýbrž taková, která je pošlou zcela pryč z budov ministerstev.
