Katalánci a Baskové (s možnou podporou fanoušků Realu Madrid) stále hlasitěji volají po samostatnosti. Totéž platí pro Vlámy a Skoty. K tomu všemu má Velká Británie do konce roku 2017 hlasovat o vystoupení z EU a podobné hlasy se objevují i v jiných členských státech. Stane se dezintegrace novým trendem?
Na to lze obtížně odpovědět, ale faktem zřejmě je, že být malý je čím dál atraktivnější (alespoň pokud jde o státy). Již před časem identifikovali Gary Becker (zde a zde) a Richard Posner (zde a zde) některé faktory, které by se za touto zvýšenou atraktivitou mohly skrývat. Alberto Alesina a Enrico Spolaore napsali dokonce celou knihu o optimální velikosti států.
Na to lze obtížně odpovědět, ale faktem zřejmě je, že být malý je čím dál atraktivnější (alespoň pokud jde o státy). Již před časem identifikovali Gary Becker (zde a zde) a Richard Posner (zde a zde) některé faktory, které by se za touto zvýšenou atraktivitou mohly skrývat. Alberto Alesina a Enrico Spolaore napsali dokonce celou knihu o optimální velikosti států.
1) Výhodou velkého státu (či členství v integračním uskupení) je velký trh bez vnitřních bariér obchodu. Pokud na mezinárodním poli převládá protekcionismus, vyplatí se integrovat do větších celků, v rámci nichž mohou lidé více či méně svobodně obchodovat. Jelikož je však překážek mezinárodnímu obchodu stále méně, klesají výhody integrace a být malý, je stále méně nákladné. Tato úvaha je relevantní zejména pro oblasti, usilující o odtržení od členského státu EU (např. Katalánsko): pokud jsou bariéry obchodu odbourány mezi členskými státy, není pro Katalánsko důvod být nadále součástí Španělska. Evropská integrace na úrovni státu tak může (možná poněkud paradoxně) vést k dezintegraci na úrovni regionů. Dezintegrace však také není bez nákladů: i při neexistenci cel je mezinárodní obchodování nákladnější než vnitrostátní, neboť více států může znamenat více právních režimů.
2) Velikost státu má i důležité dopady na rozpočet: u velkých států se uplatňují úspory z rozsahu: fixní náklady (náklady na provozování parlamentu a ministerstev, budou podobně vysoké bez ohledu na velikost státu) se "rozpustí" mezi větší množství lidí . Malé státy jsou však homogennější a veřejně financované statky a služby tak mohou lépe odpovídat preferencím občanů. Menší státy může být také levnější spravovat, neboť je v nich menší pravděpodobnost vnitřních konfliktů. Více menších států zase znamená větší konkurenci mezi nimi a tudíž efektivnější fungování každého z nich (pokud státy plýtvají, je jednodušší se přestěhovat do jiného; aby si státy udržely daňové poplatníky, nemohou si dovolit příliš plýtvat). Oblasti, které usilují o samostatnost, jsou navíc velmi často relativně bohaté a jsou tudíž čistými plátci v rámci společných rozpočtů. Odtržení tedy může znamenat dobrou zprávu pro jejich vlastní rozpočet. To se týká jak Katalánska ve vztahu ke Španělsku, tak třeba Velké Británie ke vztahu k EU. V případě vystoupení státu z EU může dojít ke zvýšení efektivity veřejného sektoru i díky tomu, že unijní orgány jsou oproti státním méně kontrolované pomocí demokratických mechanismů. (To lze doložit např. tím, že zaměstnanci unijních orgánů jsou schopni si prosadit lepší zaměstnanecké výhody než státní zaměstnanci, a také vyšší platy.)
3) Pokud jde o bezpečnostní otázky, i zde se výhody posunuly směrem k menším státům: moderní války jsou stále méně pracovně náročné a stále více náročné na kapitál (tj. používá se relativně méně vojáků a více "strojů"). Je však pravda, že schopnost vytvoření a udržení armády, závisí na velikosti HDP, přičemž větší státy pochopitelně mívají vyšší HDP. Na druhou stranu malé státy mohou "parazitovat" na ochraně větších států či uskupení. NATO sice varovalo Katalánce, že v případě osamostatnění by o členství v této organizaci přišli, lze si však pouze stěží představit, že by se v případě napadení Katalánska Španělsko cítilo bezpečně a chovalo se netečně (za předpokladu ovšem, že by samo nebylo oním agresorem).
2) Velikost státu má i důležité dopady na rozpočet: u velkých států se uplatňují úspory z rozsahu: fixní náklady (náklady na provozování parlamentu a ministerstev, budou podobně vysoké bez ohledu na velikost státu) se "rozpustí" mezi větší množství lidí . Malé státy jsou však homogennější a veřejně financované statky a služby tak mohou lépe odpovídat preferencím občanů. Menší státy může být také levnější spravovat, neboť je v nich menší pravděpodobnost vnitřních konfliktů. Více menších států zase znamená větší konkurenci mezi nimi a tudíž efektivnější fungování každého z nich (pokud státy plýtvají, je jednodušší se přestěhovat do jiného; aby si státy udržely daňové poplatníky, nemohou si dovolit příliš plýtvat). Oblasti, které usilují o samostatnost, jsou navíc velmi často relativně bohaté a jsou tudíž čistými plátci v rámci společných rozpočtů. Odtržení tedy může znamenat dobrou zprávu pro jejich vlastní rozpočet. To se týká jak Katalánska ve vztahu ke Španělsku, tak třeba Velké Británie ke vztahu k EU. V případě vystoupení státu z EU může dojít ke zvýšení efektivity veřejného sektoru i díky tomu, že unijní orgány jsou oproti státním méně kontrolované pomocí demokratických mechanismů. (To lze doložit např. tím, že zaměstnanci unijních orgánů jsou schopni si prosadit lepší zaměstnanecké výhody než státní zaměstnanci, a také vyšší platy.)
3) Pokud jde o bezpečnostní otázky, i zde se výhody posunuly směrem k menším státům: moderní války jsou stále méně pracovně náročné a stále více náročné na kapitál (tj. používá se relativně méně vojáků a více "strojů"). Je však pravda, že schopnost vytvoření a udržení armády, závisí na velikosti HDP, přičemž větší státy pochopitelně mívají vyšší HDP. Na druhou stranu malé státy mohou "parazitovat" na ochraně větších států či uskupení. NATO sice varovalo Katalánce, že v případě osamostatnění by o členství v této organizaci přišli, lze si však pouze stěží představit, že by se v případě napadení Katalánska Španělsko cítilo bezpečně a chovalo se netečně (za předpokladu ovšem, že by samo nebylo oním agresorem).
Svoji roli v otázkách integrace a dezintegrace hraje bezpochyby i řada dalších faktorů (např. národní cítění) a kalkulace nákladů a výnosů je tak komplikovaná. Zejména je také nutno brát v úvahu náklady samotné změny, které mohou být vysoké: např. Španělsko se snaží Katalánsku odtržení ze všech sil ztížit a podobně se chová i Velká Británie vůči Skotsku. Otázkou je, jak se postaví unijní orgány k případnému vystoupení Velké Británie. Je možné, že Komise i Parlament pozitivně, neboť vystoupením Británie bude odstraněna důležitá překážka pro vytvoření unie politické.
hezké! trochu mi to připomína Leesona(?), ale i tak skvělé. Akorát mám pocit, že se trochu míchá v článku téma malých států obecně a malých států v EU, jejichž vznik sice zatím EK otevřeně nepodporuje ale zdaleka jí nebude asi proti vůli. Malé státy v rámci EU totiž již nebudou "státy" jako byly větší státy "státy", protože integrační "úsilí" díky tomu především de facto (spíše než de iure) skvěle pokročí. Mít 60 svazových republik, je lepší než stávající polovička. Aspoň proně koho. Uny je je Uny je.
OdpovědětVymazatDíky! Nevím, že by Leeson o tomto psal, nicméně většina myšlenek je v těch článcích od Beckera a Posnera, na které odkazuji. Mně se zdá, že EK vznik malých států nepodporuje (viz jejich postoj k nezávislosti Katalánska). Je ale pravda, že EK podporuje posílení regionů (zejm. přeshraničních), protože to oslabuje pozici států, Proč by mělo být více "svazových republik" pro EK lepší?
VymazatAd Katalánsko) Nemůžou podporovat jeho vznik úplně otevřeně, to by je (alespoň ještě nyní) členské státy hnaly.
OdpovědětVymazat"Nevládne se" 60 lépe než 20 (nebo tedy 28)?
60 států se hůře mezi sebou dohodne, což asi může být někdy pro EK výhodou, ale někdy nevýhodou (např. některé návrhy Komise musí být schváleny Radou jednomyslně...)
Vymazat