Lavičky podruhé

http://thefunimage.com/roger-bucklesby/

O lavičkách jsem psal zde.

UPDATE: Tady je něco k tomu jak se o lavičky postarat, když to neudělá město. Palec nahoru pro autora!

Komu ubližují zákony o ochraně?

Zákony, které chrání zaměstnance před propuštěním, mohou být výhodné pro ty, kdo zrovna zaměstnání mají; škodí však těm, co jsou nezaměstnaní: pokud firma ví, že je obtížné zaměstnance propustit, zaměstnává lidi velmi obezřetně.

Stejná logika platí i u jiných zákonů, které mají někoho nebo něco chránit.  Do nedávna platná vyhláška Ministerstva životního prostředí o ochraně dřevin není výjimkou. Krajinářský architekt Samuel Burian o ní  tvrdí:

"Při navrhování zahrad jsem se setkal s tím, že se majitelé bojí vysazovat stromy, protože až stromy přerostou a oni budou chtít nějaký pokácet, bude to problém. Takže současná vyhláška bránila tomu, aby se ve větší míře sázely stromy na zahradách."

Oproti tomu je nová vyhláška, platná od 15. července tohoto roku, založena na principu

"...kdo buduje nějaký park a sám stromy sází, by měl možnost je i sám ošetřovat, prořezávat i kácet."

Více zde (za zhlédnutí stojí celý rozhovor).

Rýžový náküp po thajsku aneb jak podpořit domácí poptávku

Existují dvě tragédie v životě voliče. Jedna je, když politik nesplní své volební sliby, a ta druhá, když je splní. V Thajsku nyní zažívají tu druhou.

 

Současná thajská předsedkyně vlády, Yingluck Shinawatra (nebo, chcete-li, Jinglak Šinavatrová), se do premiérského křesla dostala v roce 2011 na základě vskutku neodolatelného volebního slibu: zavázala se svým voličům, že pokud zvítězí, bude její vláda vykupovat rýži za cenu, která odpovídá přibližně dvojnásobku tehdejší tržní ceny. Zamýšleným cílem tohoto opatření bylo poskytnout farmářům dodatečné peníze a tím podpořit domácí poptávku. Na námitku, že stanovená výkupní cena je neudržitelně vysoká, měla tato mazaná politička odpověď: vykupování rýže povede k poklesu její nabídky a tedy k zvýšení tržní ceny (Thajsko je totiž jedním z nejvýznamnějších světových producentů rýže). Až bude cena vysoko, thajská vláda prý rýži výhodně prodá (tj. že vláda bude na tomto programu ve skutečnosti "rýžovat").     

 

Ke smůle svých voličů i nevoličů, paní Yingluck uvedla svůj plán do praxe. Jak to bylo dál? Odpověď dává první kapitola snad každé učebnice ekonomie: když se zvedne cena rýže, lidé nabízejí více rýže. A tak se stalo, že Vietnam a Indie se dostali v exportu rýže před Thajsko. A nejen to: co udělá thajský farmář, který již prodal veškerou svoji rýži vládě? Shání více rýže, kterou by mohl prodat. Naštěstí není Kambodža ani Myanmar tak daleko a kontroly na hranicích také nejsou nepřekonatelné. Kambodžská a barmská rýže sice není tak kvalitní jako thajská, ale když to člověk smíchá dohromady, tak s tím ani Popelka (thajsky: ลูกเมียน้อย) nic neudělá.

 

Přes veškeré nepříjemnosti, thajská vláda stále doufá, že rýži prodá za slušnou cenu. Ale považte: zaplatili byste slušnou cenu za rýži, o které víte, že je nekvalitní? Navíc pokud máte plnou spižírnu, vyplatí se s nákupem počkat: až se bude blížit "datum spotřeby", thajská vláda se bude ochotna rýže zbavit téměř za cokoliv.

 

Paní Yingluck  se však svého programu, který by zasloužil být označen populárním názvem "prejže rejže", nevzdává. Prý do něj již nainvestovala příliš politického kapitálu. Možná by si paní premiérka přeci jen měla tu učebnici ekonomie otevřít a přečíst si něco o "utopených nákladech".

 

(Zprávu přineslo poslední číslo The Economist, v českých médiích se o thajském rýžovém programu psalo např. zde.)

Komunální politika pro pokročilé: jak platit za lavičky

Lavičky na veřejných prostranstvích bývají obvykle zřizovány a udržovány obcemi za peníze daňových poplatníků. Proč? Protože pokud by chtěla lavičky poskytovat soukromá firma, utrpěla by pravděpodobně ztrátu: bylo by totiž pro ni nákladné vybírat poplatky za jejich užívání. Musela by si např. najmout zaměstnance, který by znavené a seduchtivé kolemjdoucí kasíroval. Peníze, které by pak firma získala, by zřejmě nepokryly náklady na zřízení a údržbu laviček a na výběr poplatků za jejich užívání. Navíc je požitek ze sezení na lavičce - zvlášť v určitých situacích - nižší, když kolem vás neustále oplenduje jakýsi výběrčí, a proto by lidé byli ochotni platit za posezení méně, než v situaci bez výběrčího.

 

Jedním z řešení, jak poskytovat lavičky ze soukromých zdrojů a ušetřit tak peníze daňových poplatníků, je umístit na lavičku reklamu (viz zde a zde). Za ni mnoho firem rádo a dostatečně zaplatí. Toto řešeni však není vždy optimální, neboť reklama nemusí nutně splňovat estetická kriteria návštěvníků parků, nábřeží či kulturních památek, kde se lavičky vyskytují (např. naturalistická reklama na projímadlo může leckomu znechutit piknik), a raději akceptují o něco vyšší daně výměnou za to, že na některých místech budou lavičky bez reklam.

 

V Kingstonu nad Temží však znají elegantní způsob, jak lavičky poskytovat za soukromé peníze bez vedlejších estetických dopadů: udělali totiž z laviček památníky. Za úplatu pokrývající veškeré náklady spojené se zhotovením a provozováním lavičky (cca 46 000 Kč za 10 let) může totiž kdokoli nechat umístit na opěradlo vcelku nenápadný nápis, pomocí kterého nechá vzpomenout na své blízké. Kupování laviček je zde zřejmě velmi populární, neboť na nedostatek míst k sezení si skutečně nikdo stěžovat nemůže.