Studená válka na pracovišti

Mladí zaměstnanci, na rozdíl od předchozí generace, prý stále častěji odmítají zůstávat v práci přesčas. Čeká nás doba, kdy přesčas přestane být normou?

Předně není jisté, jestli k odmítání přesčasů skutečně dochází: výsledky jsou podle všeho získány na základě dotazníkového průzkumu, což není právě spolehlivá metoda sběru dat. Připusťme ale, že odmítání přesčasů mezi mladými je faktem; konec konců, teorie nevylučuje, že by k tomuto jevu v důsledku zvyšování příjmů mohlo docházet: při nárůstu příjmů může totiž převládnout "důchodový efekt", tj. ://zpravy.e15.cz/kancelar/kariera-a-vzdelani/mladi-zamestnanci-se-bouri-proti-prescasum-1039299#utm_medium=selfpromo&utm_source=e15&utm_campaign=copylinklidem stačí pracovat méně hodin k tomu, aby dosáhli dané úrovně životního standardu a proto na zvýšení příjmu reagují upřednostňováním volného času a to i přesto, že za hodinu mohou při vyšších příjmech vydělat více než dříve.

Mají však mladí skutečně vyšší příjem než jejich rodiče? Ano, podíváme-li se na jejich celkový očekávaný příjem v průběhu celého života: ačkoliv průměrný pětadvacetiletý zaměstnanec momentálně nosí domů nižší měsíční výplatu než jeho otec, má vyšší výplatu, než měl jeho otec v pětadvaceti; a až mu bude padesát, bude mít pravděpodobně vyšší výplatu, než má jeho otec nyní. Je pravděpodobné, že lidé při rozhodování mezi prací a volným časem berou v úvahu svůj celkový očekávaný příjem spíše než pouze okamžitý příjem.

I když by mladí lidé rádi chodili domů z práce brzy, není pravděpodobné, že se jim to poštěstí. To lze ukázat pomocí jednoduché úvahy. Předpokládejme pro jednoduchost dva zaměstnance: oba by upřednostňovali chodit z práce brzy před pracováním do pozdních hodin. Řekněme, že se tedy dohodnou, že nebudou pracovat přesčas. Takovou dohodu však jeden z nich zřejmě poruší. Proč? Protože tím upevní svoji relativní pozici v práci vůči druhému. Ten, kdo pracuje přesčas, může být s vyšší pravděpodobností povýšen. Zároveň pokud by mělo dojít k propouštění, spíše se mu podaří udržet si místo než tomu, kdo práci navíc nevykazuje. Pokud však jeden pracuje přesčas, bude chtít pracovat přesčas i druhý, aby si naopak svoji relativní pozici nezhoršil. Jestliže oba pracují přesčas, je jejich pozice stejná: oba mají přibližně stejnou šanci, že budou povýšeni či případně propuštěni. Dostávají se tedy do situace, která se jim pranic nelíbí, ze které však není snadného úniku.

Tato situace je podobná závodům ve zbrojení mezi USA a SSSR během studené války: každá strana se snažila tu druhou uzbrojit budováním většího a většího jaderného arzenálu. Avšak pokud má USA i SSSR po sto raketách jsou šance na vítězství pro obě velmoci stejné, jako když má každá jednu raketu. V druhém případě však oba státy ušetří spoustu peněz, které lze použít pro jiné účely. Je ale obtížné se dohodnout na jedné raketě, neboť pokud má jedna strana pouze jednu raketu, je pro druhou lepší mít dvě. Tato ďábelská logika nutila obě velmoci neustále zvětšovat svůj arzenál a stejná logika nutí zaměstnance pracovat ještě o chvilku déle než ostatní.

USA a SSSR se sice dokázali dohodnout na omezení jaderných zbraní, avšak jejich dohoda byla nakonec porušena. Pokud by se zaměstnanci pokusili podobným způsobem zastavit "závody v pracování", jejich dohodu by pravděpodobně čekal podobný osud. Vynutit takovou dohodu je navíc tím těžší, čím více zaměstnanců mezi sebou soutěží. A nesmíme také zapomenout, že za dveřmi každé firmy čekají další soutěžící, kteří jsou ochotni pracovat přesčas, hlavně když dostanou místo. Pracování přesčas tedy pravděpodobně nadále zůstane normou, ať se nám to líbí nebo ne.

Ekonom Jack London

Zatímco Jane Austen byla údajně specialistkou na teorii her, Jack London byl podle všeho ekonom. V Dopisech Kemptona a Wace, napsaných společně s Annou Strunsky, London sám v roli ekonoma vystupuje. Nicméně ekonomie jako takové je pravděpodobně nejvíce v jeho Mořském vlku. O dělbě práce a specializaci zde píše (zřejmě s notnou dávkou sarkasmu) následující:

"Pamatuji se, že jsem myslil na to, jak příjemné jsou výsledky dělby práce, že nepotřebuji studovat mlhy, větry, mořské proudy a vůbec mořeplavectví, abych mohl navštěvovat přítele, který se usídlil až na protějším břehu jednoho výběžku mořského zálivu. Jak výhodné, že se lidé specialisují, uvažoval jsem. Zvláštní znalosti lodivoda a kapitána vystačí pro mnoho tisíc lidí, kteří se nevyznají na moři a v mořeplavectví o nic lépe než já. A naproti tomu zas já, místo abych věnoval své síly poznávání spousty jevů a faktů, soustředil jsem se na několik jevů zvláštních, na příklad na rozbor takového faktu, jako je význam a zařazení E. A. Poea v americké literatuře – jak to dokazuje na příklad můj essay v posledním čísle magazínu Atlantic. Při vstupu na parník, jak jsem procházel uzavřenou kabinou, zočil jsem dychtivýma očima tlustého pána, který četl Atlantic, otevřený právě na stránce mého essaye. A zde máme opět tu dělbu práce, odborné znalosti lodivoda a kapitána, jimiž ti dva umožňují onomu tlustému pánovi těšit se z mé odborné znalosti Poea, zatím co ho bezpečně převážejí ze Sausalita do San Franciska."

Londonův příběh ukazuje, že specialista na E. A. Poea se může stát obstojným mořeplavcem a naopak mořeplavec může být zběhlý v literatuře. Jinými slovy komparativní výhody, na základě kterých se lidé specializují, nejsou podle něj dány exogenně, nýbrž jsou výsledkem okolností a investic do lidského kapitálu. London je tak na stejné lodi jako např. Adam Smith, který tvrdil, že rozdíl "mezi filosofem a pouličním nosičem, není myslím dán ani tak přírodou, jako spíše obyčejem, zvykem a vzděláním."

Mořský vlk dále obsahuje zajímavé pasáže o cost-benefit analýze, zejména o hodnotě života:

"Vždyť je-li vůbec jaký smysl v poptávce a nabídce, pak je život tím nejlacinějším zbožím na světě. Máme pouze určité množství vody, určité množství země, určité množství vzduchu; ale života, který se domáhá zrození, toho je bez konce. Příroda je marnotratnice. Vezměte na příklad ryby s jejich miliony vajíček. A konečně vezměte třeba sám sebe a mne. Naše ledví obsahují možnost milionů životů. Kdybychom jen měli dost času a příležitosti, abychom využili do posledního ždibce všech ždibců nezrozeného života, co jich v sobě nosíme, mohli bychom se stát otci celých národů a osídlit celé kontinenty. Život? Třesky plesky! Nemá ceny. Ze všech laciných věcí je tou nejlacinější. Všady chodí žebrotou. Příroda ho rozhazuje marnotratnou rukou. Kde je místo pro jeden život, zasévá jich tam tisíc a je z toho jen život požírající život, až nakonec zbývá ten nejsilnější a nejhltavější."

London si také všímá, že hodnota života závisí na tom, kdo jej hodnotí. Odmítá hodnocení života člověka týmž samým člověkem, neboť takové hodnocení je nutně výrazně vychýlené směrem nahoru.

"Víte, že jedinou cenou, kterou život má, je ta, kterou sám sobě přikládá? A je to ovšem přepínání, protože život je nutně předpojatý ve svůj vlastní prospěch. Vezměme toho člověka, co šplhal do lanoví. Držel se tam, jako by byl drahocennou vzácností, pokladem dražším nad brilianty a nad rubíny. Vám je tak drahý? Ne. Mně snad? Vůbec ne. Sám sobě? Ano. Jenže já jeho ocenění sebe neuznávám. On se nemožně přeceňuje. Je dost a dost života, domáhajícího se zrodu. Kdyby byl spadl a vystříkl mozek na palubu jak med z plástve, nebyla by to, pro svět žádná ztráta. Neměl pro svět cenu. Nabídka je přílišná. Cenu měl jen sám pro sebe, a aby se dokázalo, jak je ta cena vymyšlená, nebyl by si ve smrti ani vědom toho, že sám sebe pozbyl. Jenom on sám se hodnotil nad brilianty a rubíny. Brilianty a rubíny jsou ty tam, rozmázly se na palubě a vědro mořské vody je spláchne, přičemž on sám ani neví, že jsou ty brilianty a rubíny ty tam. On sám vůbec nic neztrácí, protože při ztrátě sama sebe ztrácí také vědomí ztráty."

Kromě toho si na své přijdou i příznivci teorie her a třeba benthamovské psychologie.