Proč Victor Hugo v pyžamu nejen spal, ale i psal

Nemůžete se donutit k práci, protože jste neustále v pokušení brouzdat po internetu? Stejnému problému čelil i Victor Hugo pouze s tím rozdílem, že jeho od práce odváděla touha po brouzdání se po venku. Problém údajně vyřešil tak, že si zamknul oblečení do skříně a pracoval oděn pouze v noční košili. Podobně jako Odysseus, který se nechal přivázat ke stěžni, aby nepodlehl vábení Sirén, tak i Hugo strategicky omezil svoji svobodu volby, aby odolal pokušení.

Fungovalo to? Velmi dobře. Hugo začal psát svůj Chrám matky boží v Paříži na podzim roku 1830 s termínem dokončení v únoru 1831. Román dokončil několik týdnů před termínem.
 
Thomas Schelling musí mít radost.

Celý příběh je zde.

Dík za odkaz patří blogu marginalrevolution.com.

Kolikrát zvoní pošťák?

Ve filmu "Pošťák zvoní dvakrát", se, jak známo, žádný pošťák neobjevuje a nemůže tudíž ani na nikoho zvonit. Zaměstnanec České pošty se na rozdíl od svého hollywoodského protějšku občas objeví (soudě podle tu a tam plné schránky), ale nezazvoní ani jednou. Mohli jste být celý den doma, čekali jste na důležitý balík, a přesto se na oznámení o uložení zásilky dozvíte, že jste prý nebyli k dosažení.

Pokud pracovní doba poštovních doručovatelů není pevně stanovena a řídí se podle principu "čím dřív to doručím, tím dřív mám padla", je motivace pošťáků nezvonit evidentní: zvonění na příjemce balíků a důvěrných psaní znamená ztrátu času, zejména pokud jsou tito adresáti skutečně doma: pošťák musí čekat, než se oblečou, obují, seběhnou ze schodů, atd. Náklady zvonění tak nese samotný pošťák ve formě delší pracovní doby. Pokud však pošťák nezazvoní, náklady ponese adresát, protože bude muset jít na poštu.

Co ale vedení České pošty? Má motivaci pošťáky nutit k tomu, aby na adresáty balíků zvonili? Vzhledem k téměř monopolnímu postavení České pošty tato motivace není příliš vysoká: nemusí totiž bojovat o zákazníky poskytováním kvalitních služeb. Co víc, v poslední době má Česká pošta motivaci doručovatelům zvonění na adresáty přímo zakazovat (jestli to skutečně dělá, nevím). Je to dáno tím, že pošta rozšiřuje portfolio poskytovaných služeb a je tedy v jejím zájmu, aby lidé chodili na poštu co nejvíce. Až si přijdete pro svůj balík, poštovní úřednice vám bude moci nabídnout nějaké to pojištění a nejnověji si budete také moci koupit léky.

Mimochodem, prodej léků na poštovních úřadech je z hlediska prodejců léků chytrý tah: nejen že využijí hustou síť poboček České pošty, ale také osloví ty správné lidi: služeb pošty totiž využívají nejvíce staří lidé a jsou to zároveň oni, kdo také nejvíce nakupuje léky. Je možné, že někteří z nich si polepší, neboť si ušetří cestu do lékárny. Řada lidí si ale spíše pohorší, pokud je Česká pošta bude skutečně nutit k častějším návštěvám. Těmto lidem je však možné jednoduše pomoci: zavedením skutečné konkurence na trhu poštovních služeb. Lidé si pak budou moci vybrat poštovní firmu, která jim sice nenabídne léky, ale zato jim k jejich plné spokojenosti doručí zásilky.

Vrcholné dílo "kapitalistického romantismu" v češtině

Román Atlas Shrugged spisovatelky Ayn Randové vychází v češtině pod názvem Atlasova vzpoura.

Toto dílo rozhodně stojí za přečtení, neboť nám připomíná, jak důležitá je činnost podnikatelů a tvůrčích jedinců pro blahobyt nás všech. Randová zde zároveň varuje před nebezpečím, které představují lidé, jež se prostřednictvím státu snaží na úsilí tvůrčích jedinců parazitovat.

Při čtení je mít na paměti, že Atlasova vzpoura je z velké části dílem "romantismu" a nikoli "realismu": představuje schopné podnikatele jako hrdiny toužící žít v liberálním světě, kdy pravidla platí pro všechny stejně a kdy každý má právo na ovoce své práce. Mnoho reálných podnikatelů však takových samozřejmě není: reální podnikatelé (a to nejen ti neschopní) velmi často touží po privilegiích a po přerozdělování od druhých ve svůj prospěch; chtějí socialismus pro sebe a kapitalismus pro druhé. (Jedná se o důsledek toho, že stát zasahuje do mnoha oblastí lidského života nebo je tato snaha některých podnikatelů naopak příčinou, že stát stále více a více bobtná?)

Pokud byste tedy chápali tuto knihu jako jakousi analýzu společnosti, zřejmě byste dospěli k závěru, že je poněkud naivní. Toto nebezpečí obzvlášť hrozí u českých čtenářů, kteří mají víc než dost zkušeností s "podnikateli", kteří přišli k majetku díky dotacím či jiným privilegiím, jež si sami prosadili. Pokud však toto dílo budete chápat jako idealizovaný příběh, ve kterém se lidská kreativita utkává s touhou vézt se na úsilí ostatních, může se vám kniha líbit. Třeba Atlasova vzpoura přispěje k tomu, že se v této zemi konečně přestane úspěch měřit "schopností čerpat dotace" a začne se posuzovat podle schopnosti tvořit hodnoty.

Závěrem nezbývá než doufat, že se český překlad vyvede lépe než filmy (zde a zde), které zatím byly podle této knihy natočeny.

Daně a etika

Nedávno jsem psal, že rozhodnutí Petry Kvitové danit své příjmy v Monaku může mít pro nás nezamýšlený pozitivní důsledek: může totiž zefektivnit fungování vlády. Tato předpověď se pomalu začíná naplňovat. Lidé se v posledních dnech začali zajímat, kde všude platí daně, jestli stát s daňovými prostředky zachází efektivně a zamýšlejí se také nad morálními aspekty placení daní. Zbývá jen, aby lidé v tomto svém zájmu nepolevovali a svá zjištění vzali v úvahu, až půjdou k volebním urnám.

Do diskuse přidávám několik poznámek k normativním otázkám placení daní. K právním otázkám se nevyjadřují (předpokládám, že chování Kvitové je v souladu se zákonem). Vycházím z toho, že pokud se lidé liší v pohledu na to, jak věci "mají být", shodnou se pouze obtížně. Považuji tedy za zbytečné diskutovat o tom, co je a co není etické; mnohem plodnější je ptát se, k čemu vede konzistentní uplatňování různých principů, zda je realistické, aby tyto principy byly skutečně uplatňovány a zda náhodou nejsou v rozporu s jiným etickými principy.

Zde jsou dva normativní argumenty, které se v diskusích často objevovaly.

1)  Prostřednictvím daní si lidé "kupují" veřejné statky. Lidé by tedy měli platit daně tam, kde veřejné statky spotřebovávají. Toto je jistě legitimní požadavek; je však obtížné jej důsledně aplikovat, protože je nesmírně nákladné spotřebu veřejných statků monitorovat a měřit (vždyť ani zastánci a odpůrci Petry Kvitové se nedokážou spolu shodnout, jestli tenistka tento princip porušuje či nikoli). Aplikace tohoto principu navíc může velmi často hraničit s omezováním osobní svobody ("studoval jsi na veřejné škole, vystěhovat se z ČR můžeš až po čtyřicítce").

Existuje ale způsob, jak tento princip alespoň částečně uplatnit, aniž bychom se museli bát výrazných negativních vedlejších efektů: nevytvářet veřejné dluhy a zrušit cla. Zadlužování se je daněním zatím nenarozených lidí, kteří budou spotřebovávat veřejné statky teprve v budoucnu. Tito lidé by tedy měli platit daně k financování veřejných statků v "budoucí ČR" a nikoli v "současné ČR". Podobná úvaha platí i pro cla: clo je daň uvalená na cizince, kteří spotřebovávají veřejné statky mimo ČR. Existence cel je tak porušením tohoto etického principu.

Lidé, kteří kritizují daňovou optimalizaci na základě výše uvedeného prinicpu, by měli stejně hlasitě kritizovat veřejné dluhy a cla.

2) Princip rovnosti. Tento princip může mít mnoho podob. Např.:
- všichni by měli platit daň ve stejné výši (např. 1000 Kč);
- všichni by měli být daněni stejnou daňovou sazbu (např. 10 % z celkových příjmů);
- pro všechny by mělo být stejně dostupné nebo nedostupné vyhnout se placení daní (např. platit daně v Monaku).

Nepředpokládám, že by kritici Petry Kvitové chtěli uplatňovat princip rovnost v prvním a druhém smyslu (řada těchto kritiků požaduje progresivní zdanění). Zastavme se tedy nad poslední interpretací principu rovnosti. Zaprvé, naplnění tohoto principu by bylo v rámci současného daňového systému extrémně nákladné (a pravděpodobně neslučitelné s principy liberální demokracie). Za druhé, připusťme, že bychom tento princip skutečně chtěli uplatnit. Je efektivnější a) pokoušet se bránit lidem, aby danili mimo ČR nebo b) změnit daňový systém? Domnívám se, že b) je spráně. Pokud by například neexistovala daň z příjmu, chudí i bohatí by měli stejnou možnost tuto daň neplatit. Existující dani z vlastnictví nemovitosti se zase vyhnete pouze tím, že nemovitost nevlastníte. Je zřejmé, že možnost nevlastnit nemovitost opět je opět dostupná jak chudým tak bohatým.

Za to, že máme v současnosti systém, ve kterém mohou někteří lidé své příjmy legálně danit mimo ČR zatímco jiní nikoli (protože k tomu nemají prostředky), Petra Kvitová skutečně nemůže. Zda se tenistka chová morálně, když daní v zahraničí, to záleží na principech, pomocí kterých chcete její chování poměřovat. Je ale fér, tyto etické principy explicitně zmínit a zamyslet se nad jejich důsledky i nad tím, jak tyto principy případně naplnit co nejefektivněji.

DODATEK: zatím nejzajímavější článek na téma "Petra Kvitová a daně", který jsem četl, je tento.

Komu slouží služební zákon?

Petr Houdek o služebním zákoně:

"Nedotaženost schvalovaného služebního zákona ukazuje, jak nutně jej Česko potřebuje. Nechala by schopná, fungující organizace předložit projekt na svůj rozvoj, který je natolik vadný? Místo profesionalizace spíše zakořenění stávajících úředníků a jejich klientelistických vazeb, chybějící systém odměňování, měření produktivity či prokazování vědomostí. Všechny námitky jsou vážné, nejnešťastnější je však ustanovení, že za vedoucí úředníky budou moci být jmenováni jen nižší úředníci.
"Vy víte, že mne nenapadlo nikdy nic nového!" Toť obhajoba své nejdůležitější vlastnosti od sira Humphreyho Applebyho, tajemníka ministerstva pro administrativní záležitosti z legendárního seriálu Jistě, pane premiére. Tvůrci služebního zákona jej zjevně měli za vzor. Mechanismus, při němž lidé řídící stát budou vybíráni prakticky jen z byrokratického kultu v závislosti na senioritě, neodvratně povede k tomu, před čím Humphreyho šéf, ministr Jim Hacker, varuje: "Místo, aby nám tady vládla řada mladých, schopných a energických lidí, řídí tuhletu zemi unavení, cyničtí pětapadesátníci, kterým jde jen o klid."

Petro, jsme si kvit

Rozhodnutí tenistky PetryKvitové přesunout z daňových důvodů své bydliště do Monaka vyvolalo u části veřejnosti rozhořčení. Někteří komentátoři mají pocit, že Kvitová něco státní kase dluží: vždyť jezdí po českých silnicích, přičemž jí na cestu svítí veřejné osvětlení, na její bezpečí dohlíží policie ČR a své tenisové dovednosti pilovala ve sportovních areálech, alespoň částečně financovaných z daní.

Je jistě pravda, že Kvitová využívala a využívá statků a služeb financovaných z daní. Lze si však těžko představit, že jich spotřebovává ve větší míře, než ostatní lidé. Proč se tedy titíž komentátoři nerozhořčují, pokud se kdokoli chce odstěhovat z ČR? Třicetiletá programátorka z Brna, která se rozhodne odstěhovat do Švýcarska, nikoho nepobuřuje; avšak i ona brázdila české silnice a navštěvovala veřejnou školu a to o nic méně než Kvitová. Pokud bychom chtěli dosáhnout „férovosti“, museli bychom zakázat odstěhování se z ČR všem lidem. Jelikož o tomto kroku nikdo neuvažuje, je na místě se ptát, zda se za moralizováním nad rozhodnutím slavné tenistky neskrývá zálusk na její miliony. Pokud ano, tak budiž. Vždyť i Kvitová přesunem bydliště do Monaka sleduje svůj zájem, tak proč by nemohli svůj zájem sledovat i komentátoři. Je však třeba věci nazývat pravými jmény a neschovávat se za morálku.

Je ale přesun Kvitové do Monaka pro nás ostatní skutečně nákladem? Na jednu stranu ano, protože tenisová šampionka mohla přispět na zkrášlení parku vedle vašeho domu. Na druhou stranu však může mít rozhodnutí Kvitové pro nás všechny nezamýšlený pozitivní důsledek: může totiž zefektivnit fungování vlády. Vysvětlení tohoto efektu podal Albert O. Hirschman ve své knize Exit, Voice and Loyalty (Vystoupení, hlasování a loajalita).

Hirschman si klade následující otázku: Jaké prostředky mají lidé k dispozici, pokud jsou s fungováním vlády nespokojeni? Podle Hirschmana jsou dva: „vystoupení“ (v tomto případě opuštění státu) a „hlasování“ (tedy psaní, argumentování, přesvědčování, protestování a zejména účastnění se voleb). Možnost „vystoupit“ a „hlasovat“ tak působí na vlády jako omezení toho, co si mohou k občanům „dovolit“: diktátoři, kteří potlačují svobodu slova, nepořádají všeobecné volby a hlídají hranice, si toho mohou „dovolit“ více, než politici v liberálně-demokrackých státech, kde se lidé mohou svobodně vyjadřovat, volit a ze kterých se může každý kdykoliv odstěhovat. Lidé, kteří se stejně jako Kvitová rozhodnou „vystoupit“, tak nutí vládu poskytovat lepší služby. Konkurence států o daňové poplatníky je tak v tomto ohledu ku prospěchu všech.

Svoji roli v uvedeném scénáři hraje podle Hisrchmana i loajalita: čím více jsou lidé loajální (neboli čím jsou větší vlastenci), tím méně jsou ochotni uchýlit se k „vystoupení“ a vláda si toho k nim může „dovolit“ více. Pokud by Kvitová byla zapálená vlastenka a platila by daně v ČR za všech okolností, museli bychom se možná spokojit s hůře fungující vládou. Možná bychom tedy měli být Petře Kvitové vděčni; a musíme doufat, že to s vlastenectvím nebude příliš přehánět.

Čtení (nejen) na červenec

1) Martin Pánek: Částečná kráva. Od ekonoma Tylera Cowena jsem se kdysi naučil jednu jednoduchou věc: když vás kniha nebaví, tak ji nečtěte. Nemáte povinnost knihu dočíst jen proto, že jste ji už rozečetli. Řídě se touto radou, pouze málo knih dočtu až do konce. Částečnou krávu jsem nejen dočetl, ale dokonce zhltnul jak burger v Mekáči (tj. i s obalem), a to i přesto, že se jedná převážně o zápisky cest, což je možná můj nejneoblíbenější žánr. Martin je fanouškem Cowena tak holt ví, že má psát čtivě.

Kniha kromě poznámek z cest a pobytů v USA, Německu a několika dalších zemí někde mezi Alpami a Černým mořem, obsahuje také zajímavé eseje o ekonomii, politice a sportu. Při četbě se budete náramně bavit, zejména pokud víte, kdo je Walter z Blocku (I'm still, I'm still Walter from the Block) nebo Kirzner z Izraele.

Takže nečtěte úplné kraviny, čtěte raději Částečnou krávu.

Tady je Martinův blog, a tady jeho předchozí (a taky výborná) kniha Kompletní slepice, kterou jste už všichni určitě dávno četli. Knihu vydal Ludwig von Mises Institut.

2) Tim Harford: The undercover economist strikes back: how to run - or ruin - an economy. Pokud nevíte nic o makroekonomii, tak tato kniha je nejlepší způsob, jak se něco dozvědět. Je psaná formou dialogu, je skvěle srozumitelná a je vhodná i pro "matematikofoby", neboť neobsahuje ani jednu rovnici či graf. Harford se zaměřuje především na vysvětlení recesí a na možné způsoby jejich řešení, přičemž v celé knize je věrný standardní učebnicové ekonomii (ne-mainstreamové ekonomy - např. milovníky zlata a Bitcoinů či odmítače HDP - Harford moc nepotěší).

Pro mě byly nejzajímavější pasáže o životě Williama Phillipse (dozvíte se, proč Harford nazývá Phillipse "Indiana Jonsem ekonomie"). Phillipsův životní příběh mi mimochodem připomněl Clavellův román Král krysa, až si říkám, jestli Clavell a Phillips nebyli spolu v tom samém zajateckém táboře...[1]

Dobrá recenze knihy je zde. 

---

[1] Pro randisty: právě se z wikipedie o Clavellovi dozvídám: “Politically, he was said to have been an ardent individualist and proponent of laissez-faire capitalism, as many of his books' heroes exemplify. Clavell admired Ayn Rand, founder of the Objectivist school of philosophy, and sent her a copy of Noble House in 1981 inscribed: “This is for Ayn Rand—one of the real, true talents on this earth for which many, many thanks. James C, New York, 2 September 81.“

Hus a Peltzmanův efekt

Ekonom Sam Peltzman ve svém slavném článku ukázal, že používání bezpečnostních pásů vede k méně opatrnému řízení a více nehodám. Na počest autora se změně chování v reakci na změnu vnímaného rizika říká Peltzmanův efekt.

Příkladů Peltzmanova efektu je bezpočet: zdravější cigarety mohou vést k nárůstu kouření (a možná i k zvýšení počtu případů rakoviny plic), účinnější antikoncepce může vést k nárůstu pohlavních styků (a možná k zvýšení počtu nechtěných těhotenství či případů nakažení pohlavními nemocemi) a opalovací krémy s vyšším ochranným faktorem mohou vést k tomu, že se lidé více vystavují slunečním paprskům (a je možné, že se tak zvýší počet těch, co se po večerech mažou panthenolem).

Peltzmanův efekt mohl teoreticky přispět k uvěznění Jana Husa: díky glejtu od Zikmunda se Hus cítil bezpečněji, což mohlo vést k tomu, že si vůči církvi dovolil více, než kdyby glejt neměl. Existují pro tuto hypotézu nějaké důkazy?

Na anglické wikipedii se píše, že po příjezdu do Kostnice se mohl Hus svobodně pohybovat, čehož využil k tomu, že sloužil mše a kázal, a to i přes zákaz církve. Účastníky koncilu takové chování asi dopálilo a nechali Husa zatknout.

Zde (na s. 104) se píše:

"Hus spoléhal na záruku zpáteční cesty domů. Teprve až po uvěznění si vybavoval varování svých přátel před důvěrou v glejt. „Zásadní rozpor je v tom, zda mohl takový glejt chránit podezřelého kacíře před církevním soudem, jenž se řídil právem kanonickým.
Sám král Zikmund, veden politickými důvody, prohlásil "dne 8. dubna 1415 všechny glejty udělené pro příchod do Kostnice za neplatné a skryl se za odůvodnění, že je jich zneužíváno."

Tato bakalářská práce odkazuje na autory, kteří naznačují existenci Peltzmanova efektu:

"...je dobré porovnat Palackého text s dílem Constantina Höflera. Ve svých Oesterreichische Geschichte für das Volk (Rakouské dějiny pro národ) z roku 1867 uvádí, že Zikmundův glejt představoval ochranu na koncilu a také záruku, že se Husovi dostane veřejného slyšení. Hus se měl v Kostnici vychloubat tím, že přišel bez glejtu. Jeví se tedy jako sebevědomý a nepokorný muž. Uvězněn byl proto, že sloužil v Kostnici mše, ačkoli byl v klatbě."  (s. 14)


"...[Höfler] vyčítá [Husovi] opovrhování klatbou a papežským soudem, lhaní ohledně glejtu a v neposlední řadě také upozorňuje na jeho mylné a heretické učení. [...] Hus je představován jako svým způsobem ješitný muž, který bažil po popularitě a obával se, že bude dokázáno, že se ve svých názorech mýlil." (s. 15)

"Tomek se domnívá, že Hus nepočítal s variantou, že by se nemusel vrátit zpět do vlasti. Spoléhal na glejt, který měl sloužit jako ochrana i na zpáteční cestu." (s. 19)

Proti vlivu Peltzmanovu efektu částečně hovoří fakt, že Hus předtím, než vyrazil do Kostnice, sepsal poslední vůli, což naznačuje, že svoji smrt mohl očekávat.

Nakolik působení Peltzmanova efektu přispělo k Husově uvěznění, se tak zdá být otevřenou otázkou.

Španělsko vs. EU

Śpanělsko se chystá snížit přímé daně a zároveň omezit daňové úlevy. EU se však obává daňové konkurence a chce po Španělsku, aby zvýšilo DPH. Celý článek Petra Bartoně zde.

Jaká je kvalita výzkumu v ČR?

Pokud jde o ekonomii, business, finance a management, tak špatná. Z článku Daniela Münicha:

• "Publikační výkon Česka v oboru Economics je hodně nízký a v ostatních oborech je v mezinárodním srovnání nízký extrémně."
• "Podobně jako Česko či ještě hůře jsou na tom další postkomunistické země."
• "V oboru Economics má Česko relativně hodně článků, ale hlavně v nejnižším tercilu. Jde dominantně o články vydané ve 2 z celkem 4 v Česku vydávaných WoS impaktovaných časopisech (Politická ekonomie, Prague Economic Papers) a ve slovenském Ekonomický časopis. Jde o časopisy, kde ve velkém rozsahu publikuje česká akademická komunita, která se i výrazně podílí na recenzním a editorském procesu těchto časopisů. A není proto divu, že vysoký podíl citací jsou vzájemné citace těchto časopisů nebo dokonce sebecitace časopisů, které jsou na oborové poměry extrémně vysoké (blízké 50%)."

Výsledky z dalších oborů budou následovat zde.

Proč kina zdražila?

Návštěva kina prý letos podražila o dvě koruny. Proč? Podle jedné specialistky na zábavní a mediální průmysl:

"Růst cen vstupného nezastavila ani krize a slabší útraty domácností. Pro mnohé z nich se totiž návštěva kina stala relativně levnější alternativou například k zahraniční dovolené či jiným ještě dražším formám zábavy." 

Jinými slovy, prý je to proto, že poptávka po službách kin vzrostla. To je však v rozporu s daty, neboť návštěvnost kin ve skutečnosti poklesla (2011, 2013). Může pokles poptávky vést k růstu cen? V případě kin ano, neboť kina se vyznačují úspory z rozsahu: čím více lidí se příjde podívat na film, tím jsou průměrné náklady na uspokojení zákazníka nižší. Křivka nabídky je tak klesající a pokles poptávky vede k růstu ceny.

Může ekonomie pomoci fotbalu?

Ve fotbale podle současných pravidel při nerozhodném výsledku v normální hrací době následuje prodloužení, a pokud ani to nerozhodne, tak dojde na penaltový rozstřel. Co by se stalo, kdybychom obrátili pořadí prodloužení a penalt? Odpověď naleznete zde.

Máme usilovat o výjimku z přijetí eura?

Na Finmagu začal vycházet deník europoslance a předsedy Svobodných Petra Macha. Z prvního dílu:

"Účast v rozumné parlamentní frakci je důležitá, abych byl schopen plnit hlavní cíl – pracovat na změně evropské smlouvy tak, aby členství v eurozóně nebylo povinné."

Přestože se domnívám, že členství v eurozóně je pro ČR nevýhodné (fungování eurozóny totiž bude zřejmě vyžadovat vytvoření fiskální a politické unie, která však pravděpodobně nebude moci efektivně fungovat, neboť eurozóna je reálně politicky nesourodá), nejsem přesvědčen o tom, že zavedení dobrovolnosti členství v eurozóně je prioritou. Přijetí eura je již nyní de facto dobrovolné, neboť je dobrovolné členství v ERM II, kterým je přijetí eura podmíněno. Lze to dokumentovat na příkladu Švédska, které - ačkoli má stejně jako ČR povinnost přijmout euro a ačkoli plní ostatní maastrichtská kriteria - stojí z vlastního rozhodnutí mimo eurozónu.

Diskuse na toto téma již kdysi proběhla (zde, zde, zde a zde) a dobrovolnost členství v ERM II nebyla nikým zpochybněna. Pavel Hasenkopf v této souvislosti potvrzuje, že členství v eurozóně se lze vyhnout neplněním maastrichtských kriterií, ale zároveň tuto cestu nedoporočuje. To je sice pochopitelné u kriteria cenové stability nebo kriteria týkajícího se veřejných financí, ale není jasné, co je nedoporučeníhodného na nečlenství v ERM II.

Nezamýšlené důsledky regulace kácení

Regulace mívá nezamýšlené důsledky, které mohou působit proti těm zamýšleným. Zde je článek o tom, jak snaha o ochranu stromů může vyvolat ke stromům nenávist. Za povšimnutí stojí zejména postřehy krajináře a sudního znalce pro životní prostředí Samuela Buriana:

"...z mé zkušenosti žádná restrikce nikam nevede. Je nesmyslné, aby lidé měli na jednu stranu možnost udělat jakoukoliv chybu, třeba vysadit strom metr od baráku, ale jakmile ji chtějí napravit, aby jim do toho začal mluvit úředník. Brání to ve výsadbách. Lidé pak raději nevysadí nic, protože se bojí problémů s případným kácením stromů do budoucna. A nebo stromy kácejí dříve, než dosáhnou kritické velikosti"

"...pokud projde současná novela, která by měla platit od září, začne to pravé kácení. Lidé pokácí i stromy, které by jinak nechali ještě pár let růst, ale obávají se problémů s povolením do budoucna."

O tomto tématu jsem psal také zde.

Proč fotbalisté simulují?

Ekonomické vysvětlení naleznete zde.