pondělí 28. dubna 2014

čtvrtek 10. dubna 2014

Fiskální pakt a finanční ústava

To, jestli stát příjme svá pravidla pro rozpočtovou zodpovědnost či na sebe nechá uvalit tato pravidla z vnějšku, může hrát roli, alespoň podle ekonomů Randalla Henninga a Martina Kesslera. Autoři ve svém článku z roku 2012 hledají v dějinách amerického fiskálního systému lekci pro EU:

"Within the US federal system, the states are “sovereign” with respect to debt. This sovereignty has two facets. On the one hand, the federal government neither mandates nor enforces balanced budget rules for the states. Although states were responding to similar financial problems in similar ways, these rules were adopted autonomously and are implemented independently from the federal government. In modern parlance, states’ “ownership” of these rules is complete. On the other hand, states have no recourse to the federal government when they have difficulty servicing and repaying debt. The federal government assuages funding problems in current expenditures, such as through the ARRA of 2009, but these transfers are largely discretionary and do not relieve state and local governments of debt obligations.

The American constitutional design is thus very different from what European leaders envisage for the euro area: debt brakes that are mandated by the union and enforced by the Commission and the European Court of Justice. The difference is likely to be consequential in two respects. We suspect that local ownership and enforcement make debt brakes more effective than under central mandates, particularly in the context of credible no-bailout norms, and that rules that are centrally mandated are likely to prove to be more brittle than those adopted in a decentralized fashion. When one state violates the rule, as the experience with the Stability and Growth Pact demonstrated, its applicability to other states is less credible. That is less likely to be the case with rules that have been adopted autonomously." 

V tomto světle má smysl odmítat fiskální pakt a zároveň požadovat fiskální ústavu.

neděle 6. dubna 2014

Ekonomie Wu-Tangu: hudba jako obrázek (Yo!)

Pokud se díváme na píseň jako na ekonomický statek, zjistíme, že se podstatně liší od některých jiných statků, jako jsou pivo nebo kabelka. Jednak ji může "konzumovat" mnoho lidí na jednou, aniž by se tím vzájemně nějak omezovali (tj. je to "nerivalitní" statek), a jednak lze pouze obtížně zabránit lidem, aby si ji kopírovali (tj. náklady na "vyloučení ze spotřeby" jsou vysoké). Je to právě obtížná vylučitelnost, která autorům písní leží v žaludku, protože jim snižuje příjmy (a někdy je může dokonce odrazovat od skládání). Není proto divu, že se autoři snaží vymyslet způsoby, jak by problém vylučitelnosti vyřešili.

S originálním řešením přišla legendární hip hopová kapela Wu-Tang Clan (zde a zde). Tito hoši si položili otázku, proč by píseň nemohla být chápána jako obraz (obraz je stejně jako píseň do jisté míry nerivalitní - může se na něj dívat několik lidí současně, avšak náklady na vyloučení ze spotřeby jsou nízké - kopie či fotografie obrazů nejsou zdaleka hodnoceny tak vysoko jako originály). A tak podobně jako třeba van Gogh namaloval svoji Hvězdnou noc pouze jednou, tak Wu-Tang Clan zhotovili pouze jednu kopii svého tajně natočeného alba Once Upon A Time In Shaolin. Doufají, že toto album vydraží za podobnou cenu, za jakou se draží obrazy slavných mistrů. Nutno dodat, že i samotná stříbrná ručně zhotovená schránka, ve které je album uloženo, je mistrovským kouskem.

Kdo ale zaplatí vysokou částku za album, které nikdo nikdy neslyšel? I s tímto problémem se chlapci vyrovnali: vezmou své unikátní album na "turné" po muzeích a galeriích, kde si jej návštěvníci budou moci poslechnout pomocí sluchátek (album má prý 128 minut a 31 písní). Samozřejmě budou zavedeny přísné kontroly, které mají zabránit tomu, aby nikdo nemohl zhotovit kopii. Členové skupiny si však jsou vědomi, že riziko zkopírování alba není možné zcela eliminovat.

Pokud vás napadlo, že byste mohli podplatit jednoho z členů skupiny, aby vám pod rukou prodal album za nižší cenu, tak máte smůlu, protože kopii údajně nemají ani samotní členové.

Co se stane s albem, až bude prodáno, Wu-Tang Clan neřeší. Může jej koupit hudební společnost a distrubuovat jej standardním způsobem, může si jej pořídit sběratel a zavřít ho na půdu.

Gratuluju Wu-Tangu k zajímavému nápadu, ale v přehnaný úspěch tohoto projektu příliš nevěřím: problém je, že se skupina nedokáže věrohodně zavázat, že poté, co album prodá, nevytvoří další kopie, čímž by snížila hodnotu originálu a kupci by zůstaly oči pro pláč. Proto bych se bál zaplatit za album příliš vysokou cenu (ze stejného důvodu bych například nezaplatil přemrštěnou cenu za fotografii, která je také snadno reprodukovatelná). To však neznamená, že Wu-Tang Clan album neprodá. Pouze cena asi bude nižší, než si slibují.

Zatím skupina dostala nabídky mezi 2 a 5 miliony dolarů.


sobota 5. dubna 2014

Kdo vlastní vtipy?

Předpokládejme, že vymyslím vtip a někdo mi ho "ukradne". Mohu se nějak bránit? Jedná se skutečně o krádež? Podobné otázky si kladou autoři tohoto zajímavého článku. Co zjistili?


1. Lidé přebírají vtipy od ostatních od nepaměti.
2. Tvůrci vtipů (alespoň v USA) nemají příliš mnoho způsobů, jak se právně bránit: copyright chrání konkrétní vyjádření myšlenky nikoli však myšlenku jako takovou.
3. I když je žaloba v některých případech myslitelná, soudní řízení je poměrně nákladné.
4. Přebírání vtipů je někdy obtížně dokazatelné, protože lidé mohou vymyslet podobný vtip nezávisle (zejména pokud je vtip reakcí na nějakou aktuální událost). Někdy také mohou přebírat nevědomky.

A teď to nejzajímavější:

5. Jelikož právo nechrání tvůrce vtipů, mezi samotnými komiky vznikl systém neformálních pravidel. Např. jedno z pravidel je, že vlastníkem vtipu je ten, kdo ho první řekne v televizi. Jaké jsou tresty za porušení těchto pravidel? Špatná pověst mezi kolegy, ocitnutí se na "černé listině" a v krajním případě zvedák na žebra.

Jaké je poučení? Tento příklad je další ilustrací faktu, že pravidla mohou vznikat spontánně, bez zásahu státu. Podle samotných autorů, mohou být pravidla komiků inspirací pro jiné disciplíny, kde existují spory ohledně optimální rozsah copyrightové ochrany, např. v hudbě.

Poslední poznámka: autoři zmiňují, že v "dřívějších dobách" nikdo nepovažoval přebírání vtipů za problém. Vysvětlení tohoto faktu může spočívat v tom, že dříve existovalo mnoho lokálních trhů: komik vystupující v hostincích na Hradecku nekonkuroval komikům vystupujícím na Liberecku či na Budějovicku. S nástupem radia a televize, vznikl jeden velký trh, kdy několik málo nejlepších komiků získá celý trh a "kradení" vtipů začalo být problém.

(Za odkaz díky Cafe Hayek)

úterý 1. dubna 2014

Teorie racionálního pomočování

Enuréza je "porucha schopnosti udržet moč u osob, které by již měly umět močení kontrolovat" (wiki). Od kolika let by měl člověk umět kontrolovat močení? Jak jsem se mezi řečí dozvěděl (ne, nebyl jsem u lékaře), na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď. Ba co víc, věk při kterém se pomočování považuje za normální, se liší napříč zeměmi. Např. Češi jsou prý fanatičtí "močobijci" a pomočování se ve třech letech je považováno za problém, neřkuli za známku špatné výchovy. Oproti tomu v zemích na západ od nás je pomočování akceptovatelné nezřídka i do pěti let věku. 
 
A co že má mít vliv na určení optimálního věku přechodu od plín k záchodové míse? Výnosy a náklady. Látkové pleny znamenají praní a tudíž plýtvání drahoceným rodičovským časem. Rodiče jsou tudíž motivováni odnaučit svoji ratolest pomočování co nejdříve. Papírové pleny jsou, pokud jde o čas rodičů, méně nákladné a rodiče si mohou dovolit nechat dítě pomočovat o něco déle. (Navíc podle čtyř z pěti batolat je pomočování do papírových plen méně nepříjemné, takže i pro děti samotné je pomočování méně "nákladné".)

Vše je bohužel založeno pouze na anekdotické evidenci, data nemám a nevím, zda existují.